Moje malé trápení

28. april 2008 at 5:50 | darken |  Moje malé dobrodružství
Tak tady máme další kapitolu. Přístupnost je 12+, nechci ohrožovat mravní výchovu dětí, mládež to nezkazí, ta už zkažená je. x)
Možná tam ještě bydou nějaké překlepy, já už je ani nevnímám...
Jo, prosím Vás, nekamenujte mě, at už kvůli čemukoliv. O:-)
Moje malé trápení

Zhrouceně se opřu o dveře domu mé matky. To bylo... vyčerpávající, smutné, strašidelné, strastiplné... jedním slovem hrozné. Před chvíli jsem dorazila z letiště, kde jsem byla vyprovodit mámu k letadlu. Urnu s popelem jejího manžela měla v kabelce. Morbidní.
Nechápu, jak se to na tom pohřbu mohlo tak zkazit. Bože! To byl tak neuvěřitelně bolestný pohled! Když se po vykonání necírkevního obřadu rakev začala spouštět podlahou do pece, zasekl se mechanismus. Moje máma se málem zhroutila, nedivím se, já jsem taktéž přemáhala nutkání sednout si na zem a začít se kývat v bezduchém rytmu metronomu.
Nakonec musel přijít nějaký zaměstnanec. Byl očividně ve veselé náladě a s úsměvem nám sdělil svoji opravdu velmi upřímnou soustrast. Měl špinavé monterky a na zadku díru. Společně s mým dědou vyprostili dřevěnou rakev a odsunuli ji mimo plošinku. Trvalo to hrozně dlouho a já jsem nemohla myslet na nic absurdnějšího než na to, že tomu dělníku čím dál tím víc praskají montérky. Seděla jsem tam vedle mámy a držela ji za ruku, ona permanentně brečela a držela si hlavu v dlaních. Vedle mě poposedávala s nervózním tikem v oku Scarlett a mezi rty žmoulala nezapálenou cigaretu.
Když konečně spravili nějaké vadné kolečko ve spouštěcím soukolí, zvedli rakev a chtěli ji dát zpět. Jenže se odklopilo víko a můj otčím nám všem naposledy zamával na rozloučenou. Scarlett vykřikla a moje máma zvedla uplakané oči, jakmile viděla, co se stalo, zhroutila se v divokém pláči na zem.
Položili rakev na její místo, srovnali nebožtíka a přiklopili jej víkem. Konečně se rakev znova začala spouštět do spalovny doprovázena smuteční hudbou a nářkem několika pozůstalých. Nejvíce byl slyšet kvil mé matky.
Už jsem si začínala myslet, že je po všem, když na nás onen muž v montérkách zahalekal: "Tak už to máme konečně za sebou, teda lidi, to byl ale pohřeb, to vám povim!" Doufám, že ho vyhodili, protože moje mamka při tom kacířském proslovu omdlela.
Konečně se na něco také zmohl ceremonista, který prováděl obřad a toho otrapu vystrčil z místnosti. Když nám ten chlápek konečně ukázal díru na svých montérkách, jemně jsem mámu poplácala a šlo se pryč. Nikdo už neměl chuť na smuteční hostinu sjednanou v drahé restauraci.
Skoro jsem začínala věřit, že nás bůh trestá za to, že jsme v něj nikdy nevěřili. Ale teď, když se na to koukám s denním odstupem, si myslím, že to bylo způsebeno prostě jen spěchem a nedostatečnou přípravou.
Dubové dveře příjemně chladí moji rozpálenou dušičku, ale nemůžu takhle stát do nekonečna a zaobírat se strastnými vzpomínkami. Už je to pryč. Scarlett sedí ve svém pokoji a píše pojednání na téma jedinec ve vlnách společnosti na svůj seminář z filozofie, Martin je zalezlý u sebe a i tady slyším, jak mu tam duní techno, máma je v letadle a Richard v urně v její kabelce. Morbidní, divím se, že jí to povolili, ale jak znám svou mámu, spíš to nikomu ani neřekla.
Poslední tři dny proběhli jako v nějaké noční můře. Smrt, hledání Scarlett, zhroucená matka, nepovedený pohřeb a já bych se měla zase vrátit zpět do svého života, tolik normálního a jednoduchého života. Jen já, můj byt, moje kočka, můj přítel, moje škola. Vynechala jsem dva dny přednášek. Měla bych se vzpamatovat, ale nechce se mi, vždyť mám, sakra, i nějaké to právo na smutek.
No nic, žádné filozofování, konec konců to můžu dělat ve škole.
Odlepím se od hlaké plochy dveří a zapluji do obýváku, dostala jsem za úkol hlídat po dobu máminy nepřítomnosti její dům, ale myslím si, že Martin a Scarlett to zvládnou sami docela dobře. Marty si sem pozve pár kámošů, aby s nimi zapil žal a za pár dní bude v pohodě, otřepe se rychle, vždycky mi přišlo, že si neumí na nikoho udělat pořádné citové pouto. A Scarlett? Ta se teď určitě zmítá mezi pocity smutku a zadostiučinění, lepší nechat ji samotnou. Stejně už tu bude asi bydlet, máma ji odejít na internát nenechá, navíc by na to teď asi stejně neměla peníze.
Fajn, vrátím se do svého bytu, snad bude Danny doma, nutně potřebuju mluvit s někým normálním v stabilním psychickém stavu. Sice jsem mu včera volala, že se vrátím až zítra, ale je to můj byt, tak tam snad můžu přijít, kdy chci.
Seberu si z věšáku kabelku a vyjdu po schodech do prvního patra, zaklepu na dveře Scarlettina pokoje a vstoupím. Jako první mě do nosu praští pach laku na nehty a pak prázdné bílé stěny. Scatt sedí na bíle povlečené postely a lakuje si nehty na nohou na bílo. Skoro jsem zapomněla, jakou zálibu v bílé měla před dvěma lety.
"Hele, co jsem tady našla!" Strčí mi pod nos lahvičku polozatvrdlé bílé hmoty a tváří se jako by se nic nestalo a ona byla jen běžná osmnáctiletá pubescentka, co před chvílí přišla ze školy.
"Hm, super. Podívej, Scatty, já se teď asi vrátím do svého bytu, dáš tady na to pozor? I na Martyho? Je mi jasný, že asi celou dobu nebudete uklízet, dělejte si, co chcete, ale až přijede máma zpátky, bylo by asi dobrý, kdyby to našla ve stejném stavu jako, když odjela."
"Jasně," zasyčí Scatt a při zmínce o mámě se lehce zamračí. Jsem docela ráda, že tady už nebudu, protože vyjít s ní by bylo asi celkem peklo.
Popojdu o kousek dál, otevřu dveře do svého pokoje, který tady stále mám, když přijdu na návštěvu.Než se mi do hlavy stihnou dostat melancholické vzpomínky, popadnu klíče a už jsem zase na chodbě. Prudce zabuším na dveře pokoje, odkud se ozývá hlasité dunění, raději počkám, až mi Martin otevře.
"Co je?" koukám do tváře svému patnáctiletému bráchovi.
"Hele, jdu zpátky do svého bytu, takže to tady, prosím tě, nezdemoluj, jo?"
Martin si jen zatahá za jeden ze svých polodlouhých pramenů odbarvených na blond a kývne na souhlas.
"Jasně, ségra,"
Moc mu to nevěřím, ale raději ho nechám. Tiše opustím dunějící dům a vydám se po chodníku směrem na autobusovou zastávku.
Trpělivě vyčkám, je teprve půl desáté, autobus mi jede až za deset minut. Mezitím bych mohla zavolat příteli. V seznamu najdu Dannyho jméno a stisknu volat, vyzváním, vyznáním, ale nikdo to nebere, asi pracuje. Típnu to. Když je Danny zažraný do práce, nemá to cenu, dělá v jedné firmě architekta a snaží se vypracovat. Navzdory tomu, že on už vydělává, žijeme stále v mém bytě, ale já mu to nemůžu zazlívat, konec konců, koupil mi ho táta - on je podnikatel, když jsem složila maturitu jako nejlepší z ročníku a dostala se na svou vysněnou školu.
A autobus je už tady, mile se usměju na řidiče a řeknu mu svoji cílovou zastávku. Posadím se do poloprázdného prostoru a raději nemyslím na nic.
Asi po dvaceti minutách jízdy vystoupím, trochu zrychlím krok, už se hrozně těším zase domů, když uvidím bíle omítnutý dům, ve kterém mám byt, nedočkavě se rozběhnu, už abych byla s Dannym. Na výtah se mi čekat nechce, vystoupám tedy po schodech a už mám před sebou ty tolik známe dveře. Z kabelky vytáhnu klíče, odemknu, na chodbě se zuju a uslyším nějaké vzdychání. Docela prudké. Co to může být? Televize? Že by se Danny koukal na porno? O tom nevím...
Tiše se bosa vydám ke dveřím ložnice, odkud se zvuky ozývají, jemně stisknu kliku, otevřu dveře jen tolik, abych viděla, co se děje a úlekem zkamením.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Lorraine Lorraine | 28. april 2008 at 14:26 | React

Možná už se ze mně stává jasnovidec, ale ten konec jsem očekávala hned od chvíle, co jsi se zmínila, že se vrátí k sobě domů. Jinak, kapitola jako vždy pěkná :-)

2 Ice Ice | 28. april 2008 at 15:31 | React

Tohle je nejlepší kapitola od začátku povídky. Žeru to. :) Taky jsem sice očekávala, že se něco stane, až dorazí domu, ale nevadí. Opravdu moc dobré. Mám dneska vůbec takový pohřební den. Kamarádka místo školy šla zakopávat urnu, v téhle povídce ji pro změnu vozí v kabelce...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement