Moje malá strast

29. march 2008 at 5:23 | darken |  Moje malé dobrodružství
Nějak jsem se opět pozastavila u povídky Moje malé dobrodružství, takže tady máte další kapitolu. To jste rádi, co? Tentokrát nic, co by ohrožovalo mravní výchovu mládeže, takže bez omzení.
Taková mírnější část, oddech... :-)

Moje malá strast
Smutně sklopím oči na dívku sedící přede mnou na chodníku. Má na sobě tmavě modré džíny a lesklý rudý top. Jmenuje se Scarlett a je to moje sestra. Má pokrčené nohy a hlavu položenou na kolenech. Je to moje nevlastní sestra a právě jsem jí řekla, že její otec zemřel.
"Scattt, jsi v pořádku?" zeptám se a přikleknu si k ní.
"Nestarej se!" odbyde mě však prudce a setřese mou ruku, když se ji snažím obejmout. Lehce ji pohladím po vlasech.
"Měli bysme jít domů," řeknu jí jemně a ona tiše vzlykne.
"Nemám domov, bydlím na intru,"podotkne ukřivděně.
"Víš, jak to myslím. Musíme jít za mámou, víš... Bude ráda, už je z nemocnice doma a je tam sama. Není to pro ni lehký," klidně odpovím na nevyřčené otázky. Taky se mi chce brečet, sice to nebyl můj pravý táta, ale on mě vlastně vychovával. S ním jsem žila takovou dobu!
"No a co! Může za to von! Já za to nemůžu, že ten hňup jen tak exnul! Nemůžu za to..." vystrčí bojovně bradu a zvedne se na nohy. "Nevím, proč bych měla litovat toho, že umřel. Mně je to fuk. Já sem mu taky byla ukradená. Byla sem vždycky jenom ta druhá, nepodařená. Hloupá lesbička! Vždycky viděl jenom bráchu a tebe, vždycky pilná, tichá a normální heterosexuálka. Dá mi vnoučata. Víš... Tohle na mě křiknul, když mě skoro vyhodil z toho baráku, kterýmu říkáš domov. Jediný, co pro mě udělal, bylo, že mi platil školu a posílal prachy na účet, teď už ale ani to dělat nebude..." ke konci její slova už nabírala plačtivý podtón a nakonec se úplně rozplakala a vrhla se mi kolem krku.
"Ach... Scatty..." Obejmu ji hladím po vlasech. Moje malá sestřička...
"Miri, proč... proč mi to udělal?" vzlyká mi do ucha a můj krk máčejí její slzy. "Proč mě prostě vyhodil? Já... já za to nemůžu... Vždyť... vždyť jsem ho měla vždycky... ráda..." její hlas pomalu slábne a já ji můžu jen pevněji obejmout. Hrozně bych chtěla udělat něco, co ji utěší, ale nevím co. A ona pořád pokračuje ve vzlykání.
"A teď... teď si umřel aniž bych s ním mluvila, aniž by se mi omluvil. Já... já...." přestane mluvit a pomalu se uklidňuje. Poklepu ji po zádech a ona se ode mě pozvolna odtáhne.
"Jsem v pořádku," řekne tvrdě a nekompromisně si setře slzy. Někdy je to až strašidelné, jak rychle mění emoce.
"Nechceš kapesník?" nabídnu jí ale aspoň ještě jednu malou útěchu.
"Ne, to je dobrý," odpoví mi a já jsem za tu odpověď vděčná, protože stejně žádný nemám.
"Deme teda za mámou?" zeptá se mě už zcela klidná Scarlett, není na ní vůbec vidět, že kdy plakala. Už jako malá neměla vůbec sklony dlouho vyvádět, žádné hysterické záchvaty, žádný pláč...
"Jo, poď, pojedem tranvají, mají tady blízko zastávku, koukala sem se na internet a něco nám snad dokonce jede," řeknu po krátkém pohledu na své zápěstí.
***
Řidič v červené tramvaji na nás divně kouká. Zrak má sice už poněkud otupělý, evidentně se už těší domů a my - jako poslední cestující - ho zdržujeme od vytouženého spánku.
Sedneme si až do poslední řady a já se zadívám z okna. Domy zvolna míjející kolem stěn tramvaje mě uspávají, ale po chvíli mě probudí zacinkání. Scarlett mnou zaklepe. Tak jsem tady. Rychle vystoupíme. Jdeme sotva pár minut, když uvidím známý plot.
Konečně doma, pomyslím si. Přede mnou stojí menší předměstský dům s udržovanou zahradou.
Otevřu branku a vejdu, ale Scarlett mě nenásleduje, tak se na ni otočím.
"Poď," syknu do noci a chytím ji za ruku. Následuje mě zpočátku mírně zdráhavě, ale pak se mi vytrhne a rozhodně kráčí ke vstupním dveřím. Nedivím se jí, jestli je nejistá. Už dva roky tu nebyla. Školní rok trávila na intru a o prázdninách bydlela někdy u mě, ale to jenom, když neměla kde jinde hlavu složit.
Už na mě ale čeká u dveří, uvědomím si, že vlastně nemá klíče. Tiše odemknu a snad ještě tišeji vstoupíme. Na chodbě skopnu boty, ale Scarlett pokračuje i dál ve svých lodičkách na deseticentimetrové jehle. Nechápu, jak v tom může chodit...
Trochu mě překvapí, že se v obýváku svítí. Máma by měla už spát, když přišla z nemocnice, musela být úplně zničená.
Zaklepu na prosklené dveře a naznačím Scarlett, že by raději neměla hned vcházet, ale spíš chvíli počkat na chodbě. Založí si ruku v bok a ušklíbne se.
Otevřu dveře
"Mami? Jsi to ty?"
Ozvu se, i když trochu zbytečně, protože na pohovce vidím svoji matku v béžovém županu se strhaným výrazem a sklenkou brandy v ruce.
"Ano jsem to já, drahoušku," odpoví mi chraplavě a odloží kalíšek s tekutinou na konferenční stolek.
"Mami, neměla bys pít," jemně ji napomenu a skleničku odejmu z jejího dosahu, ještě než ale stihnu to samé udělat i s lahví, vstoupí bez varování Scarlett.
"Zase chlastá, co?" zeptá se s úšklebkem a zadívá se na naši mámu.
"Scattt!" jemně vyjekne matka a zvedne se ze sedačky.
"Ahoj, mami," sarkasticky ji zamává moje sestra.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Lorraine Lorraine | 29. march 2008 at 8:28 | React

Pěkná kapitola, taková předzvěst věcí budoucích :-)

2 Ice Ice | 30. march 2008 at 12:44 | React

Hezké! Konečně čtu povídku, které je opravdu originální.

3 darken darken | 31. march 2008 at 4:19 | React

Díky.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement